Ordo virginum

Interní sekce webu

Historie

Obnoveni starobyleho obradu
Historický přehled
Anne Marie Selvaggi

Panenství neprovdaných osob, zvláště žen, bylo v židovsko–křesťanské tradici vždy vysoce ceněnou ctností. Obrazem panenství se popisuje národ, jaký si přeje Bůh (Am 5,2; Pláč 2,13). "Izraelská panna" je idealizována proroky (Jer 14,17; 18,13; 31,4; 31,21). Jestliže se této metafory používá v souvislosti s Izraelem, svědčí to o hluboké úctě k tomuto obrazu, avšak vždy pouze v předjímání plodnosti smluvní manželské lásky. Proto zvolit si svobodně panenství jako životní stav bylo neslýchané a nežádoucí, bylo to považováno za něco, co odporuje Boží vůli či za projev zavržení. Panenství jako celoživotní stav bylo možno zvolit pouze za mimořádných okolností v souvislosti s prorockým povoláním. Miriam, Eliáš a Jeremiáš jsou příkladem proroků, kteří podle Božího pokynu zvolili celibát, aby mohli sloužit svému lidu v těžkých dobách (např. Ex 15,20).

Obrátíme-li se k Novému zákonu, vidíme stejné spojení mezi panenským a prorockým povoláním. Obojí je charisma předjímající realitu přicházejícího Božího království (1 Kor 7,7). V křesťanské tradici se však tomuto stavu prokazuje zvláštní pozornost a přikládá se mu zvláštní důležitost. Z evangelia je jasné, že první křesťané chápali panenství jako charisma dané pouze nemnohým(Mt 19,11). Dnes s ním pojíme další ctnosti: chudobu, sebezápor, pokoru, duchovní dětství (srv. Lk 9,23; 14,26nn; Mk 10,26nn). Panna je nadto znamením víry a naděje ve vzkříšení z mrtvých, kdy se lidé "nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé" (Mt 22,30). Největším starověkým obhájcem panenství je svatý Pavel. Zvláště v 1 Kor povzbuzuje své posluchače: "Každý ať žije v tom postavení, které měl od Pána, když ho povolal k víře" (1 Kor 7,17). Říká to na obranu neprovdaných osob "vzhledem k tomu, co má přijít ... neboť podoba tohoto světa pomíjí" (1 Kor 7,26.31). Zde je jasně vidět, že Pavel chápe panictví a panenství mužů a žen jako prorocké svědectví v posledních dnech. Ukazuje také na praktický aspekt, tj. "žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem" (1 Kor 7,34), a může tedy Pánu sloužit svobodněji. V 2 Kor se Pavel obrací ke křesťanské komunitě jako k čisté panně: "Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu." (2 Kor 11,2). Vidíme tedy, že první křesťané reinterpretují, přijímají a dokonce chválí životní stav, který byl dříve neobvyklý a nežádoucí. Tento posun v chápání má bezpochyby příčinu v příkladu Krista a jeho matky, vzoru všech panen.

Z toho, že Pavel tak hlasitě velebí tento stav, lze předpokládat, že někteří muži a ženy si svobodně zvolili život v celibátu již kolem roku 57, možná i dříve. Ke konci 1. století již byly osoby, které se takto zasvětily Bohu, akceptovanou menšinou. Tito muži a ženy žili ve svých rodinách nebo také na opuštěných místech a byli nazýváni asketi a panny (viz 1. list Klementův 38).Pronásledování a mučednictví mnoha panen ukázalo jejich počet a podpořilo jejich růst. Mezi nejznámější panny mučednice té doby patří Agáta († asi 250), Lucie († 303) a Anežka (†  asi 250), mnoho jich svou heroickou smrtí inspirovalo druhé ke spojení mučednictví a panenství jako největší cti. Panenství se stalo přípravou pro mučednictví.

Ve 4. století, kdy ustalo pronásledováním, bylo panenství jako uznávaná životní cesta moudře pěstováno a úzce spojováno se svatým životem Krista. U autorů, jako Pseudo–Klemens (l. pol. 3. stol.), Řehoř z Nyssy († 395), Ambrož z Milána († 397) a Jan Zlatoústý († 407) nacházíme jasné pochopení toho, co znamená povolání k panenství. Život panny je postaven na modlitbě. Ať už žila ve své rodině, sama nebo v malém společenství, jejím prvním povoláním byla modlitba, zvláště dar přímluvné modlitby. Svůj čas trávila navštěvováním nemocných, sirotků, vdov a chudých a pomáhala jim v jejich duchovních i materiálních potřebách. Scházela se pravidelně s ostatními pannami ke čtení a studiu Písma a k modlitbě. Občas se zasvěcené panny scházely se svým biskupem k dalšímu vedení a studiu, protože spadaly přímo do jeho duchovní péče. Ženy žijící v celibátu tedy dělily svůj čas mezi modlitbu a pastorační činnost v kontextu místní křesťanské komunity, někdy se objevují v čele lokálních církví, neboť vyjma velkých měst bylo jen málo kněží a biskupů. Lze říci, že to byla pro zasvěcené ženy doba rozkvětu, protože díky svému celibátu byly ve srovnání s provdanými ženami velmi svobodné a mobilní a navíc byly pokládány za rovné mužům stejného stavu.

Avšak, jak říká Jan Zlatoústý ve svém spise O panenství, povstal závažný blud. Gnostická hereze, která vznikla již v 1. století, se nyní projevila v zasvěceném životě a vyvstaly jisté zlořády. Někteří obhájci čistoty a panenství otevřeně pohrdali tělem a manželství a plození pokládali za méněcenné. Důvodem slibu panenství bylo spíše pohrdání tělem než pravá askeze. Tento postoj potíral Jan Zlatoústý svou diskusí o třech pravých znacích zasvěceného panenství. Prvním a zřejmým znakem byla fyzická integrita, ačkoliv nebyla chápána jako nejdůležitější. Největší důraz byl kladen, podobně jako u Ambrože Milánského, na druhý znak: panenství duše nebo čistotu srdce, která se prakticky projevovala v třetím znaku – zasvěcení se Kristu. Jan Zlatoústý tedy objasňuje podstatu zasvěceného panenství: svatost těla a duše, navzájem neoddělitelné, obojí ke slávě Boží skrze pokorný a prostý život ve stabilním celoživotním stavu.

Toto mocné učení však nedokázalo udržet na uzdě zlořády. Možná ponejvíce z tohoto důvodu povstal institucionalizovaný řeholní život. Od konce 4. století začínají vznikat zbožné domy – kláštery, které obývaly dvě skupiny zbožných žen, které se předtím rozlišovaly: vdovy a panny. Většina panen přijala tuto novou formu společného života, i když některé dávaly přednost dosavadnímu způsobu života. Svatý Benedikt († 550) měl pro tyto malé pochopení a jednoznačně dával přednost organizovanému řeholnímu životu. Považoval institucionalizovanou formu života a řeholi za vstupní bránu k dokonalosti. Jeho pohled získal takovou popularitu, že v roce 1298 papež Bonifác VIII. důrazně odsoudil autonomní způsob života panen a prohlásil, že mají žít trvale v klášterní klauzuře. I když toto nařízení se nikdy zcela neprosadilo, jeho důsledkem bylo, že v některých částech Evropy klesl počet zasvěcených žen žijících ve světě až k nule.

Ačkoliv západní církev směřovala k institucionalizaci a uniformitě zasvěceného života, ve středověké Evropě stále existovaly nebojácné zasvěcené panny. Zvláště v Anglii, kde mnoho panen žilo jako poustevnice či osaměle, jako Christina z Markyate († 1155) a Juliana z Norwiche († 1416). Tyto ženy žily dále své povolání modlitby, radily věřícím a pomáhaly chudým. Žily ve svých domech, blízko kostelů či v klášterech a vnějškem se obvykle nelišily od svých současnic. Nesmíme opomenout svatou Kateřinu Sienskou († 1380) jako významný příklad zasvěcené ženy žijící ve světě. Ačkoliv nikdy nepřijala panenské zasvěcení – byla dominikánskou terciářkou – její život a dílo svědčí o spojitosti s životem jejích duchovních předchůdkyň. V renesanční Itálii založila svatá Anděla z Merici (†  1540) tzv. "společenství panen", které mělo sloužit vyučováním a charitativní činností. Její Společenství sv. Voršily se však muselo podvolit nátlaku papeže a přijmout obvyklou klášterní formu, a tak originální myšlenka musela padnout v zájmu získání oficiálního uznání.

Po reformaci byl velký tlak na uniformitu a zdálo se, že zasvěcené panny vymizely. Rozvoj činných ženských řádů v 17. století připravil cestu k návratu jisté svobody ve službě a životním stylu (např. Dcery lásky založené Vincentem de Paul a Louisou de Marillac ve Francii). Překvapivě první zemí, která zažila znovuvzkříšení zasvěcených panen žijících ve světě, byla Čína. Po Povstání boxerů (1899 – 1900) již nemohly v Číně působit tradiční ženské řády. Církev v Číně se proto vrátila k starověké praxi zasvěcování žen do "stavu panen" a dovolila jim žít v jejich rodinách. Dnes tyto panny v Číně, která má vážný nedostatek kněží, aktivně působí ve farnostech a některé byly dokonce pověřeny účastí na pastorační péči o tyto farnosti. Je to příklad schopnosti církve přizpůsobit se společenským okolnostem. Toto přizpůsobení jistě odpovídá i naší společnosti: o sedmdesát let později církev oficiálně obnovila obřad zasvěcení panen žijících ve světě (Pontificale Romanum, 31. května 1970) a o třináct let později byl stav panen vtělen do nového Kodexu kanonického práva (1983).


O panenství

S počtem panen roste radost jejich matky

Sv. Cyprián, biskup a mučedník

Nyní budu promlouvat k pannám.
Čím větší je jejich sláva, tím více potřebují péče. Jsou květem na ratolesti církve a skvostem duchovní krásy, jsou utěšeným mládím církve, neporušeným a neposkvrněným dílem cti a chvály, jsou obrazem Božím zpodobujícím Pánovu svatost, jsou znamenitější částí Kristova stáda. Církev se jimi těší a její slavné mateřství v nich bohatě kvete do plodů: Čím více se rozrůstá počet panen, tím větší je matčina radost. K těmto pannám já nyní mluvím a je napomínám – spíše z lásky než z moci svého úřadu; ne, že bych já, poslední a nejmenší, plně si vědomý vlastní ubohosti, chtěl vystupovat jako nějaký přísný soudce, nýbrž proto, že snad jsem ve své starostlivosti obezřelejší a mám větší obavy z ďáblových útoků.

Tato má ostražitost není neopodstatněná a mé obavy nejsou liché; pomáhají na cestě ke spáse a bdí nad životodárnými přikázáními Páně. Ženy, které se odevzdaly Kristu, odřekly se tělesných žádostí a tělem i duší se zasvětily Bohu, mají dovršovat své dílo, za něž je čeká velká odměna, a nemají se snažit pro nikoho jiného krášlit a nikomu jinému se nemají chtít líbit než svému Pánu. Od něho se také dočkají kýžené odměny za své panenství.

Uchovejte si, panny, opravdu si uchovejte to, čím jste už začaly být. Uchovejte si to, čím budete. Čeká vás velká mzda, velká odplata za vaši ctnost, nejvyšší odměna za vaši čistotu. Čím my teprve máme být, tím jste vy už být začaly: vy už v tomto životě máte slávu vzkříšení, jdete životem, aniž by se vás dotkl svou pozemskostí; zachováte-li si cudnost a panenství, jste jako Boží andělé. Jen ať vytrvá, ať zůstane pevné a neporušené to vaše panenství. Tak, jak statečně začalo, ať ustavičně trvá. Ať nehledí na skvělost náhrdelníků a bohatství šatu, ale na důstojnost mravů.

Slyšte hlas apoštola, kterého Pán nazval svým vyvoleným nástrojem a kterého Bůh poslal, aby hlásal a naplňoval nebeské příkazy. Říká: "První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe"(1 Kor 15,47.49). Tuto podobu nese panenství a nese ji neporušenou, svatost ji nese a pravda.
 



Tisk stránky