Ordo virginum

Interní sekce webu

Vdovy

První zasvěcená vdova v České republice je z plzeňské diecéze
V sobotu 21. února 2009 se v plzeňské katedrále uskutečnilo první vdovské zasvěcení v České republice. Plzeňský biskup Mons. František Radkovský přijal při slavnostním obřadu do stavu zasvěcených vdov paní Marii Ventovou z Plzně. 

TEXTY


Zasvěcený život
Komentář společných norem pro instituty zasvěceného života CIC
Jean Beyer

Kodex má kánon o pannách, ne však o vdovách. Zmiňuje se o nich jen kodex východní. Stav vdov je však v církvi institucí starodávnou. Proč o něm nový latinský kodex mlčí?

Pannám věnuje kodex zvláštní kánon díky tomu, že roku 1970 byl schválen obřad, při němž se zasvěcují Bohu. Pro vdovy ještě žehnací rituál není. Pouze ve Francii byl jeden vypracován, povolen pařížským arcibiskupem a následně schválen Kongregací pro bohoslužbu 2. února 1984.

Zde vyvstává první otázka: Je uplatnitelný v každé diecézi? Odpověď musí být záporná. Obřad byl schválen pro konkrétní vdovské společenství, a je tedy partikulární.

Logicky následuje otázka: Může jej převzít a schválit jiný diecézní biskup? Zde je odpověď kladná: text obřadu po schválení pařížským arcibiskupem potvrdil Svatý stolec.

Zbývá ještě třetí otázka: Obřad byl sestaven pro konkrétní vdovské sesterstvo. Může být v téže podobě užíván jinde? Odpověď zní nikoli, protože jsou do něj zapracována některá specifika tohoto společenství. Proto musíme prozkoumat dva okruhy otázek: první se týká váhy obřadu, druhý stavu vdov a jeho obnovy.

Obřad žehnání vdov
Za druhé světové války ztratilo několik mladých žen muže. Sdružily se, aby nalezly společenství, v němž by mohly žít křesťanský život v plné věrnosti zemřelému manželovi. Chtěly se zasvětit Bohu, aby byly větší oporou svým dětem, lépe pečovaly o jejich výchovu a vedly svou rodinu, která za manželova života tvořila domácí církev, jak později řekne II. vatikánský koncil. Jejich první myšlenkou bylo založit sekulární institut a žít ve světě životem plně zasvěceným Bohu. Postupně však začaly cítit, že mají vytvořit skupinu vdov, jejíž členky přijmou od církve požehnání svého vdovství. To se pak promítlo do obřadu, jímž se zasvěcují Bohu a jímž se jejich vdovskému stavu – církví dříve tolik doporučovaném a chváleném – dostává požehnání.

Bude užitečné, když zde vyložíme, z čeho tento nový obřad sestává. Začíná úvodní modlitbou, po ní následuje bohoslužba Slova a pak žehnání vdov.

Žehnání probíhá takto: představená vyvolá kandidátky; následuje dotazování biskupem nebo knězem, zpívaná litanie, shrnující modlitba a “prohlášení”, tedy závazek (propositum) dát se cele Bohu. Jeho součástí je slib čistoty. Závěr tvoří prosba o Boží ochranu a o pomoc Panny Marie, aby to, co bylo vnuknuto Boží milostí, se s jejím přispěním a pod její ochranou naplnilo. Následuje žehnací či zásvětná modlitba pronesená nebo zazpívaná celebrantem.

Navazuje obřad nového požehnání snubního prstenu. Poté jsou požehnány křížky, které budou vdovy nosit. Při jejich předávání zpívá shromáždění přímluvnou modlitbu, která vyjadřuje, čeho jsou znamením.
Pak běžným způsobem pokračuje slavení eucharistie. Při vzpomínce na živé jsou jmenovány děti vdovy, při vzpomínce na mrtvé je křestním jménem připomenut její manžel a případně zesnulé děti. Po skončení eucharistie představená a nové členky učiní zápis do registru sesterstva. 

Předmět a dosah obřadu žehnání
V textech obřadu se odráží povaha vdovského zasvěceného života žitého ve společenství a lze z nich pochopit, proč se zmiňované sesterstvo nechtělo stát sekulárním institutem. Dále z nich vysvítá, jaké by bylo postavení vdovy, které by biskup udělil podobné požehnání, ale nestala by se členkou takového sdružení.

Podívejme se, jak je v obřadu vyjádřeno zasvěcení vdovy Bohu. Jeho hlavní prvky vystihuje Prohlášení, jímž se vdova zavazuje. Zní takto:
V přítomnosti Nejsvětější Trojice a pro její slávu dnes navždy skládám slib čistoty. Kéž Pán Ježíš přijme můj dar. Dávám mu vše, co jsem, vše, co mám. Ať to přijme pro svou církev, pro náš domov, pro vdovy, pro všechny domovy světa. Ať N., můj manžel, bdí nad mým závazkem a ať naše spojení, obnovené tímto slibem, je nekončící chválou Bohu. A protože Ježíš nám dal Marii za Matku, poroučím se do její ochrany a do jejích rukou svěřuji svou touhu zůstat věrná 1. 

Touto formulí se vdova přináší jako obětní dar. Jde o naprosté zasvěcení sebe Bohu, o úkon sebedarování. Naprosté je proto, že vdova dává vše, čím je a co má, a to k poctě a k oslavě Nejsvětější Trojice. Součástí tohoto úkonu sebedarování, jež chce být bezvýhradným zasvěcením se Bohu, je slib čistoty.

Mluví se při obřadu i o zachovávání jiných evangelijních rad? Ano, a sice v otázkách, které před úkonem sebedarování celebrant vdovám klade:
Chcete vstoupit do sesterstva Naší Paní od Vzkříšení? Chcete složit slib čistoty, abyste navždy žily v těsnějším spojení s Ježíšem Kristem? Chcete žít v sesterstvu v duchu chudoby a poslušnosti? 

Chudoba a poslušnost je tu zmiňována dokonce jasněji než při obřadu zasvěcování panen. Zasvěcený život je ostatně odpověď Bohu: to on zasvěcuje, koho si povolal. Toto zasvěcení je bezvýhradné, plné a definitivní. Zde je vyjádřeno dáním všeho, čím vdova je a co má.

Slib čistoty je jen součástí tohoto zasvěcení, jež by nebylo bezvýhradné a úplné bez poslušnosti Bohu, který povolává, a bez chudoby, a to nejen vnitřní, ale i vnější, uplatňované podle životních okolností.

Avšak tím, co je pro vdovský způsob zasvěceného života charakteristické, je jeho vztah k manželství, jež je rovněž zasvěcením se Bohu. Právě proto se zmiňované sesterstvo nechtělo stát sekulárním institutem. Tato motivace je ostatně vyjádřena na začátku obřadu, v oslovení, s nímž se představená ke kandidátkám obrací. Text je to opravdu důležitý:

Sestry,
Bůh stvořil muže a ženu ke svému obrazu. Chce, aby jejich spojení bylo znamením jeho lásky a aby na cestě k němu jeden druhého podpírali. Přesto dopouští, aby se lidé spojení svátostí manželství někdy předčasně rozdělili.

Jste zde a obracíte se na církev, aby prosila Boha o požehnání vašeho vdovství, neboť ten, který si vás první zamiloval, vás oslovil a vy jste mu odpověděly. Už křtem a biřmováním byl váš život zasvěcen Bohu. Dnes vaše zasvěcení dostává novou formu. Svobodně a z lásky se zavazujete, že váš život uprostřed světa bude chválou Boží velebnosti, aby doznal nové plodnosti a stal se znamením vzkříšení.

Zakusily jste slitovnost Boha, našeho Otce, a chcete ji šířit všude kolem sebe. Chcete dát celý svůj život Ježíši Kristu, jenž za vás trpěl a vstal z mrtvých. K tomu se necháte vést Duchem svatým a budete se mu zcela poddávat. V něm vaše křehkost najde sílu a vaše hledání světlo.

Na této cestě bude stále s vámi Panna Maria, která v plnosti žila tajemství víry, dovolila lásce, aby se jí zcela zmocnila, a vždy doufala, i když už nebylo naděje.

Požádaly jste o vstup do sesterstva Naší Paní od Vzkříšení. Spolu se stejně povolanými sestrami budete žít podle přikázání blíženské lásky a tvořit společenství chvály a přímluvné modlitby. Tak budete živým symbolem církve, neboť budete vždy připravené jít Kristu naproti. 

V tomto úvodu je připomenuto stvoření člověka, zasvěcenost života v manželství, dar manželské lásky, předčasné a bolestné odloučení manželů, po němž se vdovy nově zasvěcují a jejich zasvěcení je úkonem bezvýhradné lásky k Bohu, znamením vzkříšení a duchovního manželství, jež je tomuto spojení s Bohem vlastní. Předčasné a bolestné odloučení je překonáno vzkříšením k novému životu: vdova se ze zvláštního povolání daruje Bohu a její zasvěcení je znamením budoucího věku. Odloučení se mění v oblaci, činěnou v evangelijní chudobě a v plné poslušnosti a podřízenosti Bohu.

A tak jsou hned na začátku obřadu jmenovány prvky, které činí z této oběti Kristu skutečné dceřinné zasvěcení se Bohu. V Boží lásce se vdova shledává se svým manželem a spojuje se s ním v lásce, jež je oba pojí s Bohem. Z toho lze vyvodit závěr, že správně chápaný vdovský stav je formou zasvěceného života. Církev jej už dávno schválila a nyní šťastně obnovuje. Zasvěcení vdově umožňuje hlouběji naplňovat své křestní povolání, biřmování i povolání k manželství.

Aby vyjádřila, že nyní rozdělený manželský svazek je v Bohu znovu navázán, vzývá litanie svaté manžele Jáchyma a Annu, Zachariáše a Alžbětu, všechny svaté manžele a pak prosí o přímluvu vdovy Anny (Lk 2,36-39), Moniky a Melánie, Marcely a Pavly, Alžběty Uherské, Františky Římské, Jany de Chantal a všech svatých vdov.

Těmito liturgickými texty je připomenuta tradiční výzva, zapracovaná do kodexu z roku 1917: "Další manželství vdovy je platné a přípustné, avšak vdovství žité v čistotě je chvalitebnější." Instituční svazek manželství je sice rozloučen smrtí, ale manželská láska se udržuje a navždy potvrzuje v lásce Boží.

Osvětlující je v této souvislosti rovněž modlitba, kterou celebrant pronáší po závazku k zasvěcenému vdovství. Připomíná se v ní nejen vdovství Panny Marie, ale i Kristovo utrpení:

Pane, náš Bože, tvá láska trvá navěky. Projevuješ svou sílu v slabosti těch, kdo v tebe doufají, a pro ty, kdo tě milují, vše měníš v dobro.

Chtěl jsi, aby tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus, uskutečnil tvé dílo spásy svým Umučením a Vzkříšením.

Chtěl jsi, aby Maria, Matka tvého Syna a manželka svatého Josefa, poznala vdovství.

Chtěl jsi, aby tvá církev procházela zápasy tohoto života a zkouškami času, dokud se její vzkříšený Ženich nevrátí a neuvede ji do tvé slávy.

Shlédni na naše zde přítomné sestry. Předčasně poznaly samotu a pokořenost vdovství, a ty jim dáváš chápat, že Ježíš v nich pokračuje ve svém Utrpení, aby je přivedl ke Vzkříšení.

Sešli na ně svého Ducha, aby je obdařil silou vzkříšení a dal, aby ti směle, věrně, radostně a s nadějí sloužily v církvi. Skrze Krista, našeho Pána. 

Zcela zvláštní a charakteristické je v tomto obřadu nové požehnání snubního prstenu:

Pane, obnov své požehnání prstenů, které tvé služebnice přijaly při sňatku. Ať se tyto prsteny, znamení jejich lásky k manželovi, stanou znamením jejich lásky k tobě, Bohu živému a pravému. 

Tuto formuli by nicméně bylo vhodné pozměnit. Snubní prsteny jsou totiž znamením nejen vzájemné lásky manželů, ale také jejich lásky ke Kristu, který je spojil. Přesto je přínosná, neboť šťastně vyjadřuje nanebevzetí manželské lásky do lásky Boží a její přetvoření v lásku věčnou. To ostatně připomíná mešní modlitba nad dary:

Přijmi, Pane, s dary svého lidu i závazek našich sester k zasvěcenému vdovství. Proměň dnešní dary ve svátost věčného života a ty, které je přinášejí, v živá znamení tvého Syna, jenž s tebou... 

Texty obřadu přebírají hlavní body nauky Pia XII. z jeho slavné alokuce o křesťanském vdovství: smrt netrhá pouta přirozené a nadpřirozené lásky navázaná manželstvím, ale naopak je činí dokonalejšími a silnějšími. Manželská láska ve své kráse a touze trvat věčně zůstává, stejně jako zůstávají svobodné a duchovní osoby, jež se darovaly jedna druhé.

Vdovám adresoval papež toto poselství:
Je-li svátost manželství symbolem či svátostí vykupitelské lásky Ježíše Krista k jeho církvi, pak je vdovství obrazem nynějšího života církve. Ženich církve je sice v nebi, avšak ona s ním zůstává nerozlučně spojena, kráčí k němu ve víře a v naději, svým životem dělá čest této lásce a netrpělivě touží po splnění prvotních zaslíbení. V tom je velikost vdovství, je-li žito jako pokračování milosti manželství a příprava na její plnost u Boha. 2

Totéž pojetí se odráží v jedné z prefací pro svatební mši:
Bože, tys dal člověku, jehož jsi ve své dobrotě stvořil, takovou velikost, že vzájemná láska manželů je znamením tvé lásky. A protože své tvory miluješ, ustavičně je voláš, aby milovali, jako miluješ ty, a tak měli účast na tvé věčné lásce. Vzdáváme ti díky, neboť svátost manželství, která nám odhaluje tvou lásku, posvěcuje též lásku lidskou. Skrze...

V novém římském misálu není žádná mše za ty, kdo ztratili manžela nebo manželku. Avšak z pojetí, o němž jsme hovořili, vychází jedna z mešních modliteb za zemřelého manžela:
Smiluj se, Bože, nad svým zemřelým služebníkem N. a jeho manželku N. provázej svou ochranou. Dej, ať manželská láska, která je spojovala zde na zemi a byla pro ně znamením tvé lásky, nalezne v tobě na věčnosti svou plnost.

Obřad žehnání vdov používaný v sesterstvu Naší Paní od Vzkříšení obsahuje prvky, jež nejsou pro křesťanské vdovství (ani zasvěcené) typické a nemohou být převzaty do celocírkevního rituálu. Nicméně by v něm mohly figurovat fakultativně, pro případy, kdy vdovy žijí ve společenství schváleném církví. Jak jsme si ukázali, kodex v §2 kánonu 604 pamatuje na tuto možnost pro zasvěcené panny. Přesto podotkněme, že takové sdružení může omezovat osobní svobodu jak vdov, tak panen a bránit vývoji jejich povolání. 

Náhled na křesťanské vdovství
Před vydáním celocírkevního obřadu žehnání vdov a zařazením příslušné kanonické normy do obnoveného kodexu (v obojí lze doufat) se musí zvážit několik otázek:

  1. Proč se předpokládá jen žehnání vdov, a ne vdovců?
  2. Představuje toto liturgické požehnání vstup do zasvěceného života?
  3. Je k zasvěcenému životu nezbytný slib zachovávání tří evangelijních rad?
  4. Jak ve vdovství pojímat chudobu a poslušnost?
  5. Patří k zasvěcenému životu zvláštní povinnost modlitby a společného života?

Pokusme se je zodpovědět.
Na první otázku lze odpovědět na základě tradice. S žehnáním nebo zasvěcováním vdovců se nikdy nepočítalo. Vdovci vykonávali nejrůznější liturgické a charitativní služby, proto zvláštní požehnání nepřijímali oni, ale vdovy. Avšak dnes se muži žijící ve světě zasvěcují Bohu. Je to nový fakt. Vdovec by mohl vstoupit do nějakého sekulárního institutu. Někteří vdovci mohou chtít svůj nový životní stav zasvětit Pánu. Avšak ti se často stávají kněžími a mohlo by pro ně být vhodné i trvalé jáhenství. Jiní dávají přednost řeholnímu životu, zvláště mnišskému. Hledají v něm ticho a samotu, které zasvěcené panny prvních dob církve zachovávaly u sebe doma.

Tato otázka přesto není neopodstatněná. Jsou vdovci s povinnostmi vůči svým dětem: starají se o jejich výchovu, vykonávají svou profesi. Místo aby se stali členy některého sekulárního institutu, mohli by – obdobně jako vdovy – své vdovectví zasvětit Bohu a žít v pružném a jim přizpůsobeném bratrstvu. 3

Co odpovědět na druhou otázku? Liturgické požehnání zasvěcuje osoby nebo předměty Bohu. Odděluje je pro Boha, vyhrazuje je jeho službě. Předpokladem pravosti liturgického zasvěcení osoby je, aby se žadatel sám zasvětil Bohu. Má-li být člověk opravdu zasvěcen, je toto sebedarování nezbytné.

Prostým požehnáním může být přímluvná modlitba, jíž církev vyprošuje pro žadatele Boží ochranu. Aby liturgické požehnání znamenalo zasvěcení života, musí mu předcházet Boží výzva a osobní odpověď toho, kdo chce Bohu cele patřit. Jak jsme již uvedli, toto zasvěcení je především úkon lásky, jímž člověk přijímá Boží lásku a odpovídá na ni sebedarováním Bohu.

Člověk se sice může obětovat pro nějakou službu a velkodušně se jí věnovat, avšak plné a bezvýhradné životní zasvěcení musí být učiněno v Ježíši Kristu, který poslušen svého Otce žil naprostou chudobu svého synovství v nedělené a čisté lásce. Tato láska je a bude vzorem a původem každého duchovního panenství. Ve sjednocení s Kristem pak druhým zprostředkovává spásu, neboť takto milující člověk se z lásky k Bohu dává lidem pro jejich vykoupeni a spojení s Kristem v církvi. A tak je zasvěcení života obětí z plné a dokonalé lásky, odpovídající milosti, které se tomu, kdo se odevzdává Bohu a chce věrně žít jen pro něj, dostává.

Na třetí otázku musíme odpovědět takto: Zasvěcená panna nevyslovuje jen závazek (propositum) dokonalé čistoty v zasvěceném celibátu, neboť aby tato čistota byla plným darem z lásky, musí být provázena evangelijní chudobou a poslušností Bohu. Kdo se tedy chce darovat fakticky a naprosto, musí zachovávat i tyto dvě rady.

Proč? Protože člověk nezasvěcuje svůj život Bohu Otci pouze podle nauky a příkladu Ježíše Krista, ale spojuje se s ním jako s obětí, knězem a oltářem. Přijetí evangelijních rad za životní zákon nevede jen k plnosti lásky, ale zasvěcenou osobu připodobňuje Kristu, jenž jako Otcovo Slovo vše přijal od Otce, podřídil se jeho vůli a vše mu odevzdal. Tento vztah vzájemné lásky mezi Otcem a Synem je žit v Duchu. Bůh je láska a Duch je její plamen, žár a plnost. Miluje láskou, kterou si Otec a Syn projevují a z níž sám vychází.

Evangelijní rady tedy nelze pokládat jen za "prostředky" napodobování Krista: jsou cestou a požadavkem synovské lásky. Kdo se stává poslušným Otce, ten v naprosté chudobě přijímá jeho vůli a plně se dává v čisté, výhradní, naprosté a definitivní lásce. Takto člověk zasvěcený Bohu žije jako syn v Synu, bratr všech v Kristu Spasiteli a je v církvi zvláštním způsobem údem Kristova těla, a to v té části stádce, kterou tradice nazvala excellentior gregis pars.

Zasvěcení se z lásky je darovný úkon, jímž se křesťan sjednocuje s Kristem, aby s ním žil pro Otce. Sílu mu k tomu dává láska Otce a Syna, to jest Duch svatý. Je tedy zcela přesné říci, že zasvěcení života slibem zachovávání evangelijních rad je „úkon lásky", který se naplňuje a převádí do života jako „trojiční úkon".

Za svého pozemského života projevoval Pán své synovství zachováváním různých rad. Modlitba a bratrská láska jsou pak projevem, znamením a důsledkem jeho věčné lásky vykupitelského Slova. Kristova výsostně kontemplativní modlitba se vyjadřuje v jeho synovské lásce, která objímá i údy jeho těla, církve, jejímž je zakladatelem a hlavou. Modlitba a bratrská láska jsou tedy hlavní Pánovy rady. Je třeba je naplňovat a vydávat o nich svědectví v chudobě, čistotě a poslušnosti. A mají-li být tyto rady zachovávány a hlásány v plném spojení s Pánem, musejí se chápat a uplatňovat jako celek.

Co odpovědět na čtvrtou otázku? Co se týče chudoby a poslušnosti, jsou – stejně jako u panen – některé skutečnosti uvedeny v obřadu žehnání. U vdov se však musí zdůraznit velká chudoba daná ztrátou manžela. Toto odloučení může být posvěceno jen každodenní poslušností Pánu. Jde o nepominutelný aspekt vdovského života podle evangelijních rad. Musí být naukově ukotven, výslovně vyjádřen v obřadu žehnání, aby se tak podpořilo jeho uplatňování v životě. Tento vdovám vlastní způsob života podle rad byl jistě motivem návratu k zasvěcenému životu nikoli v sekulárním institutu, ale ve zvláštním vdovském společenství.

Stejně jako zasvěcené panny mohou i zasvěcené vdovy žít samy, nepatřit k žádnému institutu nebo sdružení, pokud to, jak jsme již uvedli, bude lépe odpovídat jejich osobnímu povolání.

Zbývá pátá otázka. V obřadu žehnání či zasvěcování panen se výslovně uvádí, že jednou z povinností jejich zasvěceného života je modlitba. Je to povinnost především morální. Není upravena žádným konkrétním předpisem, například o způsobu konání liturgie hodin, raních chval a nešpor.

Mimochodem, při zasvěcování panen by vedle výzvy k modlitebnímu životu, s níž se celebrant ke kandidátkám obrací, mělo zaznít i jeho upřesnění. Totéž lze říci o modlitebním životě vdov. Vdova se bude modlit jednak sama, jednak s dětmi, které s ní případně žijí. Tato modlitba bude i vzpomínkou na zesnulého manžela a otce a přímluvou za něj. Je žádoucí, aby si ho vdova v modlitbě zpřítomňovala živě a věrně.

V evangeliu Ježíš často nabádá k modlitbě a dává nám silný osobní příklad. Často se odebral na osamělé místo a celou noc strávil na modlitbách. Pro ty, kdo ho těsněji následují, je to evangelijní rada vlastní jejich zasvěcenému životu. Budou se jí řídit v plné věrnosti svému osobnímu povolání od Boha. Ostatně Krista, vtělené Slovo, si nelze představovat jinak než v modlitbě spojeného se svým nebeským Otcem, přijímajícího jeho vůli a toužícího líbit se mu ve všem.

Jiné je uplatňování evangelijní rady napodobování Krista, který se z Otcovy vůle a daru stal bratrem všech lidí. K blíženské lásce v zasvěceném životě, vyznačujícím se těsnějším následováním a věrnějším napodobováním Krista, patří horlivější zachovávání této rady, ať už v některé z různě zaměřených komunit, anebo společně s osobami stejného životního stavu či stejné služby v církvi, jako je kolegium biskupů, společenství kněží, případně ve spojení se všemi, kdo chtějí žít v Kristu jako synové téhož Otce. Toto žité bratrství ostatně vyzdvihuje i kodex, v němž je pojato v duchu tří obvyklých evangelijních rad. Připomíná je jednak v definici řeholního života, jednak v souvislosti se zasvěceným životem v sekulárním institutu. Je podstatnou složkou života společenství, jimž se dnes říká společnosti apoštolského života.

V obřadu žehnání vdov tedy zaznívá rada společné a osobní modlitby i výzva k sesterské lásce. Ta je vdovám nadto představena jako pomoc a posila.

O modlitbě se v textu obřadu sice nemluví mnoho, ale zato jasně. Přímluvná litanie po požehnání prstenů prosí Boha:
Dej, ať jako vdova ze Sarepty věří tvému slovu, i když jim připadne neuvěřitelné. Dej, ať jako prorokyně Anna vytrvají v modlitbě a v očekávání. Dej, ať vyhlížejí tvůj příchod jako noční hlídka úsvit. 

I ve formuli závazku vyjadřuje vdova vůli celým svým životem chválit Boží velebnost.

Co se týče blíženské lásky, představená hned na začátku obřadu připomíná význam života ve společenství. Vdovám, které se chtějí zasvětit Bohu a žít v sesterstvu Naší Paní od Vzkříšení, říká:
Požádaly jste o vstup do sesterstva... Spolu se stejně povolanými sestrami budete žít podle přikázání blíženské lásky a tvořit společenství chvály a přímluvné modlitby. 

Láska se však neomezuje jen na spolusestry. Již citovaná přímluvná modlitba hovoří o lásce širší, objímající církev a celý svět:
Dej, ať jako Judit odvážně a neohroženě slouží svým bratřím. Dej, ať jako vdova, která vhodila do chrámové pokladny drobnou minci, dokáží obětovat i to, co nezbytně potřebují. Dej, ať se jako ženy, které ráno přišly k Pánovu hrobu, stanou poselkyněmi Vzkříšení. Dej, ať se jako Tabita a Lýdie zapojí do služby církvi. 

A na závěr litanie celebrant prosí:
Dej svým služebnicím..., aby kolem sebe vydávaly svědectví o tvé lásce a o tvém vítězství nad smrtí. 

Zbývá ještě poslední otázka. Je citlivá a vyžaduje jasnou a jednoznačnou odpověď. Vdova, která chce přijmout toto požehnání, musí splňovat jednu zásadní podmínku: se svým zesnulým manželem musí být spojena svátostným manželstvím. V úvodní modlitbě obřadu se říká:
Všemohoucí a věčný Bože, prosíme tě, shlédni dobrotivě na své služebnice..., které se rozhodly tobě zasvětit své vdovství. Každá ti chce vedle sebe samotné předložit i domov, který s manželem založili. Dej jim k oběti, kterou ti dnes přinesou, své světlo, sílu a radost. 

A na konci modlitby po požehnání prstenů celebrant prosí:
Dej, ať se v den, kdy je povoláš do radosti setkání s tebou, shledají se svým zvěčnělým manželem, jemuž podle tvé vůle zůstaly věrné. 

Rozumí se, že zasvěcenými vdovami, a tedy ani členkami zmiňovaného sesterstva se nemohou stát vdovy, které uzavřely jen občanský sňatek a se svým mužem nebyly spojeny svátostí manželství. O ty se mohou starat jiné křesťanské asociace. Zasvěcené vdovy je mohou provázet, podporovat a povzbuzovat nejen svým příkladem, ale i tím, že pro ně vytvoří sdružení, v němž najdou přijetí a pomoc. Platné svátostné manželství je a bude podmínkou připuštění k obřadu žehnání vdov. Její splnění bude samo sebou vyžadováno rovněž poté, co zákon církve obnoví stav vdov, jak už nový kodex učinil v případě stavu panen. Tato obnova bude odpovědí na očekávání mnoha věřících, zejména vdov, jež se chtějí cele zasvětit Pánu.

1Rituel de bénédiction des Veuves.Fraternité N. D. de la Résurrection, 1984, IV-7. 2Discorsi e Radiomessagi di S.S. Pio XII. Sv. 19, s. 395-405. Viz s. 401 a 402. 3Takové sdružení vdovců bylo nedávno založeno pod názvem Bratrstvo Vzkříšení. Viz naši studii o křesťanském vdovství v NRTh, 1988. 


Návrh kandidátky zasvěceného vdovství z plzeňské diecéze
1. Pokus o vyjádření představy o životě a službě zasvěcené vdovy v dnešní době.
2. Povolání k zasvěcenému životu podle dokumentů církve i podle jiné literatury.
3. Vdovy kdysi – postavení vdov dnes.


1. Pokus o vyjádření představy o životě a službě zasvěcené vdovy v dnešní době


2. Povolání k zasvěcenému životu podle dokumentů církve i podle jiné literatury

Stav zasvěceného vdovství – Povolání

"Bůh nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky." (2Tim 1, 9)

Z Věroučné konstituce o církvi (Lumen gentium)

Mezi radami evangelia vyniká drahocenný dar Boží milosti, který Otec dává některým, aby se v panenství nebo celibátu mohli snáze, s nerozděleným srdcem oddat pouze Bohu. Tato dokonalá zdrženlivost pro Boží království byla vždy v církvi v nemalé úctě jako znamení a pobídka lásky a jako zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě.

Z Kodexu kanonického práva

Zasvěcení celé osoby Bohu představuje v církvi podivuhodné, Bohem založené nejdůvěrnější spojení, které je znamením budoucího věku. V něm se dovršuje plné sebedarování Bohu jako oběť, kterou se celé bytí stává nepřetržitou bohopoctou v lásce.
Apoštolát spočívá prvotně ve svědectví zasvěceného života, podporovaného modlitbou a pokáním. ... Apoštolátní činnost vychází z důvěrného spojení s Bohem.

Z apoštolské exhortace Pavla IV. Obnovení řeholního života (Evangelica testificatio)
... Pouze láska k Bohu pohne člověka rozhodujícím způsobem k zasvěcené čistotě. V bratrské a sesterské lásce se dar sebe sama Bohu a bližnímu stane pramenem hlubokého pokoje... Zasvěcená čistota připomíná velmi zřetelně sjednocení Krista s církví a působí ono překonávání sebe sama, ke kterému musí tíhnout každá lidská láska. V dnešní době, kdy je láska ohrožena devastujícím erotismem, musí být čistota chápána a prožívána s velkou opravdovostí a velkodušností. ... Je proto třeba vrátit veškerou účinnost duchovní praxi, plynoucí z Bohu zasvěcené čistoty. Jestliže se tato ctnost opravdu zachovává v životě pro království Boží, osvobozuje srdce člověka a tak se stává "znamením lásky i pobídky k ní a zvláštním pramenem duchovní plodnost ve světě" (LG 42). I když to svět vždycky nevidí, působí tajemně uprostřed něho.

Z Dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života (Perfecte caritatis)

Čistota "pro nebeské království" ( Mt 19, 12) se má považovat za znamenitý dar milosti. Osvobozuje totiž srdce člověka zvláštním způsobem, aby se více rozhořelo láskou k Bohu a ke všem lidem. Připomíná podivuhodný sňatek, který byl ustanoven Bohem a plně se zjeví v příštím věku, totiž spojení církve s jediným Ženichem Kristem. 
Zasvěcení lidé ať si připomínají, že slibem žít podle evangelijních rad odpověděli na Boží volání... Je to zvláštní zasvěcení, které má svůj hluboký kořen v křestním zasvěcení a plněji je vyjadřuje. Protože však toto sebedarování je přijato církví, jsou zasvěcení také jí zavázáni službou.

VITA CONSECRATA 25. 3. 1996 – Stav panenství, poustevníci, vdovy
7. V poslední době se také znovu objevila praxe (Kde? - Francie Polsko, Indie...) zasvěcených vdov, známá již od časů apoštolů (srv. 1 Tim 5, 5. 9 - 10, 1 Kor 7,8), a rovněž vdovců. Slibem věčné čistoty jakožto znamení Božího království posvěcují svůj stav, aby se zcela oddali modlitbě a službě církvi.

Z předmluvy Franca Goriho k Pojednání sv. Ambrože o vdovách

... Ve skutečnosti s prima fides se autor 1 Tim 5, 12 nedotýká věrnosti vdovy mrtvému manželovi, ale závazku věrnosti, který vdovy přijímají ve vztahu ke Kristu a církvi v okamžiku vdovského slibu. Takovou věrnost porušují (iritam fecerunt) vdovy, které se pak rozhodnou znovu provdat. ( ... Tak propadají odsouzení, protože porušily slíbenou věrnost).
Z příběhu uzdravení Petrovy tchyně (Ambrož předpokládá, že byla vdovou) biskup vyvozuje důvod pro povzbuzení vdov ke službě Kristu, která je základem vdovského stavu ( 10, 60 - 66). Vdovské povolání není přikázání, ale rada (11, 67 - 12, 74). Je to určitý stav dokonalosti, který se rozvíjí cvičením se v této ctnosti, ne nátlakem, a již vůbec ne mrzačením těla. Nicméně je to rada, kterou pro její vnitřní hodnotu a pro hodnověrnost apoštola, který ji popsal, nelze nerespektovat ( 13, 75 – 14, 83).

V prologu je naznačena paralelnost mezi panenstvím a vdovstvím. Traktát De viduis, který je úplný s traktátem De virginibus : ctnost vdovství není méně než ctnost panenství.

Hippolyt Římský: Apoštolská tradice (Refugium, Velehrad, 2000)

10. O vdovách (" O vdovské službě", "službě vdov"; Srv. 1 Tim 5.) Když je ustanovována vdova, nejsou na ni vkládány ruce, ale je jmenována. (eligitur ex nomine). Ať je ustanovena, jestliže její muž zemřel již dávno. Není-li to tak dávno, co její muž zemřel, ať se jí hned nedůvěřuje. I když je starší, ať je po nějakou dobu prověřována. Často totiž vášně stárnou s tím, kdo jim v sobě ponechává místo. 

Vdova ať je ustanovena pouze slovem a připojí se k ostatním. Ruce se na ni nevkládají, protože nepřináší oběť, ani nekoná liturgii. Světí se pouze kněží (clero) pro liturgii.
Vdova je ustanovena pro modlitbu - to je ale úkol všech.

Z Pojednání sv. Ambrože, biskupa milánského, o vdovách (De viduis)
1. Poté, co jsem ve třech knihách pojednal o ctnosti panen, hodí se nyní, moji bratři, aby následovalo pojednání o vdovách, neboť bych nechtěl opominout jejich ctnosti ani je oddělit od doporučení daných pannám, neboť apoštol ke přiřazuje k pannám, jak je psáno : "Žena nevdaná a panna stará se o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duchu." Neboť v jistém smyslu hlásání panenství je posilováno příkladem vdov. Ty, které zachovaly své manželské lože čisté, jsou pro panny svědectvím, že čistota má být zachovávána pro Boha. A není známkou menší ctnosti odřeknout se manželství, které bylo šťastné, než zůstat lhostejnou k manželským slastem. Jsou silné v každém ohledu, v tom, že nelitují manželství, ve víře, ve které zůstávají a nezamotávají se do manželských slastí, pokud nejsou slabé a neschopné se ovládat.

Sv. Petr Kanisius: Maria nedostižná panna a svatá Bohorodička (Matice cyrilometodějská 1998)

V církvi Kristově se už v prvních dobách, za časů apoštolů, mluví o slibu zdrženlivosti. Vdovy jáhenky totiž skládaly slib čistoty. O nich píše apoštol (1Tim 4, 11-12), že upadnou do zatracení, jestliže poruší svou přísahu, tzn. že budou žít nevázaně proti slibu, nebo se znovu provdají. Tak rozumějí tomuto místu Písma svatého svatí Otcové a církevní učitelé, např. Epifanius, Tertulián, Jeroným, Beda, Anselm, Chrysostom, Basil Veliký a jiní vykladatelé Písma.

Jedna z žen, které se uzavřely v chrámu, aby se zde věnovaly jen modlitbě a umrtvování, a vzdáleny od světa snadnějI zachovávaly zdrženlivost, byla Anna, dcera Fanuelova, která se dnem i nocí věnovala Boží službě v chrámu, z chrámu se nikdy nevzdálila, modlila se a postila a pohrdla vším pozemským ( Lk 2, 36-37).

... A v knize Exodus ( 38, 8) čteme, že Mojžíš zhotovil jeden oltář z bronzu a zrcadel žen, které konaly stráž před dveřmi stanu ( nebo jak překládají jiní: " ...které se postily", nebo ještě jiní:" ...které přišly, aby před posvátným stanem se modlily".)

Není pochyb, že to byly panny a vdovy, neprovdané ženy, byly to takové, které pohrdly marnostmi světa a zasvětily se Bohu a Jeho službě... Kromě Anny, o níž vypráví Lukáš, byly tedy tam v chrámě ještě mnohé jiné, které obstarávaly noční bohoslužbu, ustavičně se modlily, a aby byly schopnější ke cvičení bohoslužby, také se mnoho postily. Proto jsou často v Písmu svatém nazývány sabaoth, tzn. vojsko.

S. Edita Mendelová OP: Rozmanitost stavů v církvi (časopis Spes 1/2000 str. 22-23)

... Podle CIC (§ 219) "Všichni křesťané mají právo zvolit si bez jakéhokoliv donucení životní stav. " Co ovšem znamená slovo "stav"? - Míní se tím společenství osob definované určitými právy a povinnostmi. A jak dále praví CIC: "Stav zasvěceného života není svou povahou ani stavem duchovním, ani stavem laickým" ( § 588, 1), tedy je svébytným, samostatným stavem.

Starověká církev, jak zjišťujeme při bližším pohledu, měla možností připravených pro křesťana mnohem více. Především znala stav zasvěcených panen a poustevníků, které oba obnovil II. Vatikán. ... Oba zmíněné stavy náleží do stavu zasvěceného života a přispívají tak k jeho vnitřní i vnější rozmanitosti. Biskupům tenkrát, jako i dnes, patřilo, aby se o zasvěcený stav starali, jeho dary rozeznávali, podporovali a v těle církve umisťovali.

To ale nebylo všechno! když například ženě zemřel muž a ona se již podruhé nechtěla vdát, a stala se vdovou, církev pro ni našla místo jako pro vdovu.: mohla složit slib čistoty a věnovat se charitativním skutkům. Křtila ženy a pokud bylo vdov více, vytvářely společenství pod jednou představenou. Statuta staré církve říkají, že kromě křtění žen, "ať jsou (vdovy) tak poučeny o svém úřadu, aby mohly vhodně a správným způsobem poučit nezkušené a venkovské ženy." Jaké bohaté uplatnění na vdovu čekalo a kolik obohacení přinášela vdova do svého okolí! Rozlišení mezi vdovami a jáhenkami, jejichž funkce také existovala, bylo nezřetelné. Ještě v karolinské době tyto ženy kostelničily a donášely sv. přijímání nemocným.

Vdovám, které slíbily čistotu, byl často svěřován úřad jáhenek. Sv. Ignác v listu smyrenským hovoří o vdovách a pannách jako o těch, které žijí v celibátu. Obecně se ovšem odlišovaly, jak vyplývá z četby spisů sv.Hippolyta a sv.Basila. Z povahy vdovství, či funkce jáhenství u žen ještě sám o sobě ještě nevyplýval celibát.

Starověká církev 2. a 3. století zanechala o vdovách dosti četné zmínky, byť nejednoznačné povahy. Víme např. že v Sýrii již velmi záhy existovala instituce vdov. Těžko říci, jaký byl charakter této instituce: zda to byla skupina žen, kterým se církev věnovala a jestli ony měly vůči ní nějaké závazky. Jeden z nejvýznačnějších církevních spisovatelů tohoto období, Tertulián, rovněž ve svém díle " De virginibus velandis" informuje o stavu vdov v církvi. Měl na ně velké asketické požadavky. Zakazoval jim např. podruhé se vdát a tento požadavek staví na stejnou rovinu s nároky na biskupy, kněze a jáhny. Vdovy se podle Tertuliána těšily uznání v církevní komunitě. Církev se starala o jejich existenci a ony jí sloužily modlitbou a charitativní péčí o některé křesťany. Ve středověku stav vdovství známe pod méně proslulým názvem "bekyně" a "bekhardi". Po zániku bekyň a bekhardů instituce vdovství jako institucionalizovaná forma úplně mizí. Teprve Druhý Vatikánský koncil svou povahou dovoluje, aby se znovu zamýšlelo nad tímto stavem a jak využít tak velký a bohatý potenciál žen, které se častěji než muži stávají vdovami. Historie starověké církve ukazuje, že to jde, že běží pouze o to, abychom byli vynalézaví, protože "láska je vynalézavá" a nikdy se neunaví. 


3. Vdovy kdysi - postavení vdov dnes
Zasvěcené vdovství není nový jev v církvi, je svázaný s jejími počátky, s vývojem duchovního života, je znám z praxe prvotní církve, jak dosvědčuje Písmo.

Jde o znovuoživení toho, co už bylo v církvi přítomno. (1 Tim 5, 1- 15)
(Poznámky z liturgického překladu Nového zákona:
3. ... Můžeme tedy rozlišovat tři druhy vdov: 1/ Ty které církev nemusí hmotně podporovat, protože žijí v rodině ( v 4 ); 2/ Ty, které církev má podporovat, protože jsou samy a opuštěné ( vv 3. 5. 16); 3/ Ty, o kterých je řeč níže a pro které apoštol vyžaduje přísné podmínky (v. 9- 15)
9. Od tohoto verše už nemluví apoštol o vdovách obecně, nýbrž o těch, které se zasvětily v křesťanských obcích některým charitativním úkolům (starost o sirotky, nemocné a pod.). Protože sloužily církevní obci, církev je zpravidla vydržovala.)

Marianne Schlosser : Staré - ale ne zastaralé
Panenské zasvěcení jako následování Krista.
... Revize panenského zasvěcení je proto příkladem, že návrat k duchovním postojům prvotní církve nemusí být archaismus - právě tak jako oživení poustevnictví v diecézích ( CIC c. 603) nebo zasvěcování vdov ( To je další starocírkevní forma života jako Stav panen, dosvědčená Novým Zákonem, která v poslední době dochází pozornosti : Stav vdov a liturgické uvedení do tohoto stavu - benedictio viduarum). CIC vdovy nezmiňuje - benedictio viduarum bylo Kongregací pro cultu divino ustanoveno teprve r.1984. Jako první aproboval tento obřad pro společenství vdov ve své diecézi kardinál Lustiger s lokální platností, speciálně pro společenství "Naší milé Paní od Zmrtvýchvstání". V něm se původně sdružovaly ženy, které ztratily muže ve druhé světové válce, k životu podle evangelijních rad. Nešlo o sekulární institut. Zdůrazňoval se svazek se zesnulým manželem (nunc solutam, sed in Deo servatum): vdovství se nepovažovalo pouze za nové pouto s Bohem, ale také za novou formu manželské lásky a věrnosti. Znovu se žehnal snubní prsten. Liturgický obřad se velmi podobá panenskému zasvěcení nebo řeholnímu slibu. Obřad může být převzat každou místní církví s odhlédnutím od specifické úpravy pro místní společenství. Vdovské zasvěcení též nevyžaduje život ve společenství.

Pozn.:
Existuje studie o společenství "Naší milé Paní od Zmrtvýchvstání" s textem obřadu určeným pro toto společenství (Rituel de bénédiction des Veuves. Fraternité N.D. de la Résurrection, 1984, IV - 7). Autorem této studie je Jean Beyer. Je přeložena do češtiny.

Zasvěcené vdovy v Polsku
V Polsku ve Štětíně přijal už v r. 1996 biskup Marian Blažej Krusylovicz OFMConv z pověření arcibiskupa Mariana Przykuckiego sliby sedmi vdov. Složily veřejně věčný slib čistoty, zasvěcujíce se modlitbě a službě církvi. Vdovy složily sliby po předcházející přípravě, po odpovídající náboženské a duchovní formaci. Tento krok byl učiněn jako uskutečnění možnosti navrácení praxe zasvěcování vdov a vdovců, kterou připomíná sv.Otec v adhortaci VITA CONSECRATA v r. 1996. Při samotném zasvěcení byl použit zkrácený obřad pro zasvěcení panen.
Vdovy mají vypracován doporučený denní řád i seznam vhodné literatury ke studiu a k rozjímání. Pravidelně se setkávají k modlitbě a k formaci, jednou měsíčně se účastní duchovního semináře, spojeného se mší svatou.
 

Společenství vdov ve formě "Hnutí"V září r. 1957 během "Mezinárodního kongresu center pro rodinu", který se konal v Římě, papež Pius XII. obšírně hovořil o "spiritualitě vdovství". Na základě jeho katecheze povstalo mnoho společenství. Jedním z nich byla "Duchovní asociace vdov", ze které později vzniklo "Hnutí Naděje a život". Rychle se rozšířilo z Francie do Belgie, Španělska, Portugalska a Afriky. V r. 1982 přišlo toto hnutí do Bombaje a v r. 1985 měl biskup Bosco Penha v semináři sv. Pia X. v Georgaonu první rekolekce pro vdovy. V několika letech se rekolekce v semináři pořádaly každé tři měsíce. Počet dvaceti vdov, které se účastnily prvních rekolekcí, vzrostl v pěti letech na 200. Poté biskup považoval za nezbytné mít skupinku v každé farnosti.

Hnutí pak přišlo i do Indie, kde je zdůrazněna vzájemná podpora žen, které mají stejný úděl : opuštěnost vdovství a potřebu nacházet novou identitu ve společnosti i novou službu.

Podle posledních informací existuje ještě La communauté Anne la Prophétese("Komunita prorokyně Anny") a institut, který se jmenuje Instituto Santa Francesca Romana ("Institut svaté Františky Římské"). O těchto komunitách se zatím nepodařilo zjistit nic bližšího.
 

M. V., kandidátka zasvěceného vdovství


Zasvěcení vdov v diecézi Piazenza-Bobio
Zasvěcení vdov v arcidiecézi Milano


Ordo virginum Česká republika


Tisk stránky