Spiritualita

Bože, ať nás tvůj Svatý Duch
naplní prozíravou skromností,
moudrou dobrotou, rozvážnou vlídností
a svobodně zachovávanou čistotou.
Ať hoříme láskou,
ale ať máme zalíbení jen v tobě.
Ať tě oslavujeme svatostí těla i čistotou duše,
ať nás láska vede k tomu,
abychom ti oddaně sloužily
a chránily se toho, co by tě mohlo zarmoutit.
Buď naší slávou, naší radostí, naší touhou,
ve smutku nám buď útěchou,
v nerozhodnosti rádcem,
v bezpráví obhájcem,
v protivenstvích kéž u tebe nalézáme trpělivost, 
v chudobě hojnost,
v hladu buď naším pokrmem,
v nemoci lékem.
V tobě kéž máme všechno,
vždyť jsme si tě vyvolily nade všechno
skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
(podle Ordo consecrationis virginum)

HOMILIE V ST. MARIA MAGGIORE

Mezinárodní pouť zasvěcených panen
Řím 2. června 1995
Augustin kardinál Mayer

Milé zasvěcené panny,
na začátku svého setkání v Římě jste přišly slavit mši svatou do tohoto nádherného chrámu. To byla dobrá volba!

Baziliku St. Maria Maggiore zbudoval papež Sixtus III. poté, když Efezský koncil v roce 431 prohlásil Pannu Marii Bohorodičkou – Theotokos. Na západě je tento kostel nejstarší bazilikou zasvěcenou Matce Boží – vašemu vzoru a vaší skvělé patronce.
Podle svědectví papeže Řehoře Velikého bydlely ve 4. století v blízkosti tohoto chrámu mnohé virgines consecratae.
Zde není možné líčit historii zasvěcených panen v Kristově církvi, ale něco přece musíme připomenout.

Je obdivuhodné, že už ve třetím století existovaly v církvi panny zasvěcené Pánu. Ne pouze v Egyptě, kde téměř ve všech městech a vesnicích došlo k mimořádnému rozkvětu tohoto povolání, ale v celém křesťanstvu – od starého Orientu až po vzdálenou Galii. A již ve třetím tento název Tertulián koncem druhého století. Je to titul s bohatou teologickou náplní, opírající se o apoštolskou konstituci, která nazývá panny Božím chrámem, sídlem Krista a příbytkem Ducha svatého.

Ve 4. století došlo k něčemu mimořádně důležitému. Panny byly do svého stavu přijímány vlastním liturgickým obřadem, od počátku vyhrazeným biskupovi. Mocí tohoto ritu byly panny nazvány virgines consecratae.

Při reformě tohoto ritu provedené II. vatikánským koncilem v roce 1970 byl zachován jeho obsah a řád platný v latinské církvi. Dekret začíná slavnostními slovy: Consecrationis virginum ritus in praetiossimis liturgiae romanae thesauris  adnumeratus – ritus zasvěcení panen patří k nejcennějším pokladům římské liturgie.
 

Vy všechny jste přijaly toto zasvěcení a slavíte 25. výročí reformy tohoto ritu. Chtěl bych vám předložit k meditaci několik znaků charakteristických pro způsob života, který jste si zvolily.
 

1. Jde o životní stav, který je odpovědí na skutečné volání, na typické a speciální povolání v církvi. Není to tedy snadnější řešení nebo náhražka pro ty, které z těch nebo oněch důvodů nechtějí nebo nemohou vstoupit do nějakého konventu nebo náboženského společenství.
2. Tento životní stav je spjat s přáním neodvolatelně se připoutat k Bohu v trvalém celoživotním panenství.
3. Panenské zasvěcení nepožaduje pouze prosté materiální zachování čistoty, nýbrž stálé úsilí o “panenskost ducha”. Ta spočívá ve stále pokornější a zároveň velkomyslnější lásce k Pánu, v níž je zahrnut určitý jemnocit ducha, diskrétnost, zvláštní schopnost naslouchat, velká disponibilita – a to vše s vanutím svěžesti a radosti, ale také síly.
4. Kromě toho – a vy, jako virgines consecratae, to dobře víte – panenské zasvěcení vás plně zavazuje následovat Krista v duchu evangelijních blahoslavenství. Tradice prvních staletí jsou proto autentickými prameny, z nichž panny mohou čerpat. Musíte být mimořádně bdělé, aby váš život ve světě bez opory a ochrany náboženských společenství nepřekážel nebo neomezoval vaše úplné odevzdání se Pánu.
5. V životě zasvěcených panen nutně musí mít první místo kontemplace, která je trvalou pozorností vůči Boží přítomnosti v jejich životě. Protože žijete uprostřed světa, nutně potřebujete velmi intenzivní život modlitby, hlavně modlitby vnitřní – modlitby srdce.
6. Váš život jako zasvěcených panen je naplněn velmi živým a důrazným smyslem pro církev. Přejete si, aby vaše předsevzetí nezůstalo soukromou záležitostí uzavřenou ve vašem srdci, nýbrž aby bylo církví oficiálně uznáno a ratifikováno. To se uskutečňuje právě obřadem panenského zasvěcení. Toto přání vychází z přesvědčení založeného na víře, že skrze úřad biskupa, pastýře a vůdce místní církve, sám Pán přijímá oběť vašeho panenství a posvěcuje vás “novým duchovním pomazáním”. Důsledek funkce církve je jasný – panny se angažují ve službě uprostřed církve s jasně definovanou identitou. Tato identita není účastí na hierarchii církve nebo na její praktické organizaci. Její místo je v centru mystéria církve: jako církev, tak i zasvěcená panna je určitým způsobem virgo – sponsa – mater, panna, nevěsta a matka.
7. V  tomto církevním kontextu jsou zasvěcené panny povolány dát dimenzi ženy v církvi správné místo, které je ženě vlastní – být nevěstou a matkou. Konsekrace, kterou vám církev uděluje, ratifikuje vaše předsevzetí zachovat panenství a zároveň vyjadřuje její důvěru, ževirgines consecratae mohou s Boží pomocí zůstat svému předsevzetí věrné i bez ochrany klášterních zdí, mimo konvent, bez svazku s nějakým náboženským společenstvím a bez péče představených takového společenství. Každá zasvěcená panna může žít své vlastní individuální charisma – zde je skutečně mnoho možností.
8. Nelze také opomenout význam, který vy, panny, máte ve světě stále více postrádajícím jakékoliv mravní hodnoty. Můžete a musíte vydávat svědectví o plnosti života a srdce – svědectví nezištné lásky a přátelství. Pro mentalitu světa je už samotné slovo panenství anachronismem – o to více panenství žité, ale právě tato moderní mentalita potřebuje muže a ženy ztělesňující tyto hodnoty svým životem.

Svátostné setkávání se s Bohem vám dá sílu žít to, co žijete – "milostí Boží jsem, co jsem…"

Duch svatý vás posiluj ve vašem rozhodnutí a ve vděčnosti za dar, který jste dostaly. I svatý Pavel nám stále znovu říká, že nejcennějším darem je láska a že láska k bližnímu je nejlepší cestou k Bohu.
Duch svatý kéž vám pomůže najít se svatou Terezií vynikající místo v církvi – místo v jejím srdci, v lásce Krista, který vás povolal.




APOŠTOLÁT BYTÍ
Specifikum života zasvěcené panny
Margarete Niggermeyer

Zasvěcením se vztah mezi Kristem a pannou stává ustavující skutečností jejího života. Panna je od té chvíle definována výlučně tímto vztahem k Pánu. Ten vztah je jejím místem, zdrojem, z něhož žije. Liturgie zasvěcení mluví o novém duchovním pomazání, které pannu posiluje a posvěcuje.
 

Duch svatý je ve svém nejvnitřnějším bytí vztahem mezi Otcem a Synem. Tímtéž Duchem, který jevztahem, je panna vtažena do této výměny lásky mezi Otcem Synem. Základním zákonem jejího života pak je, aby i ona byla živoucím vztahem, jaký se v Duchu uskutečňuje mezi Otcem a Synem. To je její apoštolát, její poslání, spočívající v tomto bytí a z něho působící navenek. Modelem tohoto apoštolátu skrze bytí je sám Kristus, posvěcený a potvrzený při křtu v Jordánu novým duchovním pomazáním jako Syn.

To samo vypovídá o vztahu – protože synem je někdo jen ve vztahu k otci. Ježíšovo synovské bytí (= vztah k Otci) je mnohokrát zmiňováno v Janově evangeliu v souvislosti s jeho posláním. Ježíš nekoná nic mimo oblast tohoto vztahu – uskutečňuje pouze to, k čemu jej Otec poslal. Jeho působení navenek je výrazem jeho bytí, jeho vztahu k Otci, jeho poslání, které má od Otce.

Ježíšovo bytí jako bytí poslaného je jeho apoštolátem skrze bytí. To je jeho identita. Tak se realizuje. Otcovo poslání je konstantním východiskem jeho života. Dynamika jeho bytí a působení pramení z Otce. Otcova vůle je v něm stále přítomná, z ní žije jako z pokrmu. Nepřišel ve svém vlastním jménu.

Apoštolát bytí tkví v intenzivním naslouchání Otci, v pozornosti k jeho vůli. Ježíš nehlásá nic vlastního, ale jen to, co vidí a slyší od Otce (Jn 8,38). Z toho vychází činnost: Nekonám nic ve svém jménu, ale hlásám, co mne naučil Otec(Jn 8,28). Ježíš je žákem Otce – působí a učí v závislosti na něm. Otec mu ukazuje všecko, co má dělat (Jn 5,20). Ježíš je před námi jako transparentOtce. Jeho bytím, slovem i činností prosvítá Otcův plán spásy.

Apoštolát skrze bytí, který je poznávacím znamením života zasvěcené panny, odtud čerpá svůj rozměr a orientaci. "Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás"(Jn 20,21). Co je řečeno o Synovi, platí i o těch, kdo jsou jeho. Mírou je onojako.

V zasvěcené panně má vzrůstat smysl pro poslání. Má v ní sílit poznání, že její život je definován vztahem ke Kristu a bez tohoto vztahu nemá její existence oprávnění.

S tím je spojeno patření na Krista a naslouchání Kristu – jako on hledí na Otce a naslouchá mu a všechno koná v závislosti na něm.

Spiritualita (apoštolát) bytí je spiritualitou (apoštolátem) poslání v existenciálním smyslu: společenství s Kristem skrze Ducha, naslouchání a patření na Krista, působení v závislosti na Kristu.

"Zůstaňte ve mně, jako já zůstávám v Otci" (Jn 15,4). Mystické zůstávání v Kristu je podnožím života zasvěcené panny – i navenek. Apoštolát bytí je neodvolatelné a nezrušitelné zakořenění v Kristu, pomazání Duchem, nasazení všeho i sebe sama s celým životem. Je to spiritualita s mysticko–kontemplativní dimenzí uvnitř projevující se navenek úplným odevzdáním až k oběti života, až k sebezmaření(Jn 13,1).

Praktický důsledek je pro zasvěcenou pannu v tom, že nejde o její životní plán, o její seberealizaci, její charisma, které se snad domnívá v sobě nacházet, nýbrž o Boží plán s jejím životem.

Apoštolát skrze bytí je především vyvolení a dar nekonečné Boží lásky, které panna přijímá skrze Krista, aby on byl jediným zdrojem jejího života. Odtud vyrůstá sebezřeknutí, odevzdání, solidarita, jimiž se panna všem stává vším. Sama ze sebe není schopna ničeho, jen v Kristu může žít a působit.

Nejhlubším zdrojem síly je Boží působení v panně – jeho přijetí je pro ni nejvyšší formou spolupráce.

Co se s pannou stalo při zasvěcení (byla odňata sama sobě), musí být přesazeno do všedního života.

Ve svátostném spojení s Kristem – v eucharistii a pokání – v modlitbě (s církví), v nazírání a naslouchání vystavuje se panna stále znovu Božímu uchopení – aby víc a víc jednala v jeho jménu a ne ve svém.